|
(V)
Jsem tak unaven
polemikami, nesnášenlivostí, fanatismy!
(Dopis rukojmímu)
BOJ POKRAČUJE
S ústředními tématy saintexupéryovského humanismu se opět shledáme v Citadele. V příštích dvou dílech je proto pomineme.
Dopis rukojmímu (1942) – titul tragický, sám o sobě navozující představu deptajícího útlaku a prohry – by mohl mít jako motto větu ze Země lidí: „Je jen jeden skutečný přepych, a to je přepych lidských vztahů.“
Abychom našli ony etapy Saint-Exupéryho života, jejichž ilustrací je začátek textu, musíme se vrátit trochu zpátky. Když chtěl Saint-Exupéry na podzim 1940 opustit Francii, musel to vzít přes Maroko do Portugalska a odtud teprve odplout do New Yorku. Sotva je však za hranicemi své země, už si vyčítá, že jí tu zanechal napospas. Jeho vnitřní konflikt ještě prohloubila Guillaumetova smrt, a tak setrvává, váhavý a zmatený, několik týdnů mezi neutrály a emigranty v Lisabonu: „Zvali se navzájem na hostiny, kde jen figurovali a neměli si co říci… Byli to marnotratní synové bez domova, do něhož by se vrátili.“
Jsou-li naše vzpomínky přesné, Léon Werth Saint-Exupéryho požádal, aby doprovodil předmluvou jeho knihu o válce. Protože však Saint-Exupéry nebyl s podobou obsahu rukopisu plně zajedno, předmluvu nenapsal. Nemaje možnost domluvit se s přítelem na dálku o jednotlivých bodech a statích, v nichž se jejich hlediska rozcházela, cítil potřebu vyjádřit mu alespoň své přátelství. Z tohoto dopisu se pozvolna zrodila kniha.
Dvojí ladění, s nímž se v textu postupně setkáváme, má své odpovídající polohy v autorově životě.
První je odrazem jeho newyorského exilu, bolestného života mezi emigranty, kteří se navzájem jen hašteří, soudí a někdy odsuzují i ty, kdo zůstali pohřbeni pod okupací. Znovu vykřesat úkol fakt není pro ně. „My Francii netvoříme. My jí můžeme jen posloužit.“ Saint-Exupéry se v této atmosféře dusí a dovolává se vznešenosti přátelství: „Žízním po druhovi, povzneseném nad ideové a malicherné přitom šarvátky, který by ve mně ctil poutníka… Co bych si počal s přítelem, který by mě trapně soudil? …Příteli, potřebuji tě jako vrcholek hory, kde se člověk nadýchne…“ (Ne náhodou i lidi srdečněji pohodoví jsou zváni právě velikáni… To poznáte, s kým rádi trávíte volno a koho rádi odmítnete ihned…)
Pak ale opouštíme truchlivé světlo mravního mravního exilu a ocitáme se na druhém svahu, ozářeném světlem úsměvu a pochopení. Ocitáme se s Léonem Werthem v jedné z pobřežních kaváren ve Fleurvillu u Tournusu. „Slunce mile svítilo. Jeho sladká vlahost zalévala topoly na druhém břehu a rovinu až k obzoru. Byli jsme čím dál tím veselejší a stále jsme nevěděli proč, nepotřebovali jsme k tomu zrovna I.Q…. Nebyli bychom dovedli říci, jaká pravda se nám tu jevila v celé své samozřejmosti. Ale pocit, který nás ovládal, byl pocit jistoty. Jistoty takřka pyšné.“ Uchvácen tím jevem, Sain-Exupéry se jako správný Francouz zasnívá nad jeho kořeny, sahajícími hluboko do minula: „Tak vesmír dokazoval právě na nás svou dobrou vůli. Zhušťování mlhovin, chladnutí planet, vytvoření prvních měňavek, gigantické dílo života, který vedl měňavku, aby se vyvíjela až ke člověku, to všechno šťastně směřovalo k tomu, aby skrze nás dospělo k tomuto stupni pohody a radosti! A věru, nebyl to bezvýznamný úspěch.“
Chvalořeč na tento „tajemný vzestup“ vědomí nacházíme v jeho díle intenzivněji. „Z tavící se lávy, z hvězdné hmoty… jsme se povznesli až k tomu, že píšeme kantáty, zvažujeme mléčné dráhy.“ Na jeho statku v Orconte má tato proměna směr opačný. Během vnitřního monologu, kdy se sám sebe ptá, za jaké hodnoty je ochoten zemřít, nám v jedné pasáži citového zasnění sděluje, jakým poutem je spjat se svou zemí, s jejími hodnotnými poli, s její úrodou, s oněmi odlesky určité civilizace. A když k němu statkářova neteř zvedne kukadla, pomyslí si:
„Viděl jsem zářit světlo obilí.“
Budu vypadat jako mrtvý,
ale nebude to pravda.
(Malý princ)
„Pocházím ze svého dětství,“ prohlašuje Saint-Exupéry. Jak dosahuje zralého věku, oceňuje tento pramen bohatství, který ho bude vždy napájet, jehož každý obraz ho dokáže naplnit nadšením, stále víc.
V roce, kdy už se ze svého letu nikdy nevrátí, se v jeho tváři pod lysým čelem zračí únava; není už tak pohyblivá jako dřív, na pohled doléhá tíže. Jeho vysoká statná tělesná schránka není už tolik čilá. Jakmile se však rozhovoří, jakmile pocítí důvěru, nechává vyplout na povrch dítěti, jímž pod onou plískanicemi, bouřemi a jinými hurikány znavenou ulitou stále zůstává. Každej chlap, co je Člověk, dál disponuje hravostí zasněného dítěte.
Uchráněn vášní, jež člověka snižují, marnivosti, touhy po penězích nebo vlastnictví, uchoval si dětskou spontánnost, neukojitelnou zvídavost, nesmírnou potřebu něhy, naději v zázrak a schopnost nekonečného smutku. Stejně jako se plní sny v životě těm snivým a odhodlaným, mohou se plnit třeba i zázraky.
Nejvěrnějším portrétem, jaký nám Saint-Exupéry po sobě zanechal, je portrét dítěte, kterého nazval malý princ. Tady nacházíme onen vzácný poklad, který v sobě tají s trochu posmutnělým úsměvem ten dlouholetý pilot a slavný spisovatel. A na setkání letce s dítětem vybuduje svou často čtivou knihu.
Žádný jiný text nemůže těm, kdo ho neznali, lépe tlumočit jeho citlivost, způsob, jakým přistupoval k druhému, až po sám styl jeho ne vždy dobře přijímaného žertování. „Nenaučil jsem se kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.“
Během newyorského exilu je Saint-Exupéry často užírán úzkostí, že mu lidé nerozumějí, nebo nechtějí rozumět.
„Kde jsou lidé?“ říká malý princ. „V poušti je každý trochu osamělý.“
Saint-Exupéry zůstává zamlklý. Jeho pohled, pohled bez nadlehčujícího úsměvu, volá po něze. A jakmile mu něha přijde na pomoc, jakmile jeho zrak spočine na květině, probouzí se v něm malý princ. Přesně v této sekundě mě napadá dílko „Flower Child“ z kolekce od Mantronix…
Na všech planetách, které navštíví, potkává malý princ lidi, kteří žijí iluzemi dospělých, marnivostí no tak fuj, touhou po moci, po vlastnictví.
Zeměpisec zaznamenává jen povrch věcí a každý člověk, zaposlouchaný jen do své vlastní vášně, se točí kolem vlastní osy jako ochmelka. Pouze lampář má jednu dobrou vlastnost: „Tu, že je věrný příkazu.“
Malý princ touží po beránkovi, obrázek beránka však odmítne. Vezme si ale bedýnku, v níž je vysněný beránek skryt. Malý princ, nehmotná postavička lehká jako anděl, se nechává unášet srdcem ještě dřív, než se mu dostane poučení od lišky. Nežízní, ale „voda může dělat dobře i srdci…“
Už v Zemi lidí jsme poznali pouštní lištičku, jež pozorovala ztraceného letce. Saint-Ex zvířata miloval. Jen ona dokážou pochopit malého prince, nikoli vševědoucí dospělí…
„Co to znamená ochočit?“
„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška.
„Znamená to vytvořit pouta.“
A brzy mu liška vyzradí své tajemství.
„Správně vidíme jen srdcem,“ řekla liška. „Co je důležité, je očím neviditelné.“
V průběhu celé knížky nás obklopuje melancholická něha Saint-Exupéryho neviditelné, ale přeci přítomné duše.
Slovy nesmírně prostými hovoří o rozmíškách, smiřováních, o bezpočetných vzrušeních srdce a o tom, jak je třeba být shovívavý ke slabosti žen, která zaviňuje, že jsou zlé. To se mi nedaří naučit, přitom je to tady dané jako výhoda plout životem…
Malý princ miluje tu jednu květinu, kterou si ochočil a za niž je odpovědný. Touží se k ní vrátit. Ale volí smrt, aby onu cestu vykonal.
„Víš, je to příliš daleko. Nemohu s sebou tahat tohle tělo. Je moc těžké.“
Je tím míněno snad dítě v člověku? Mládí? Láska, která zahyne a zanechá pilota, aby osamělý naslouchal hvězdám?
Odpověď nehledejme teď. Správná by byla víceméně každá. Spisovatel jinde říká:
„My muži se tváříme silácky, ale v hloubi srdce víme, co je váhání, pochybnost, smutek, zkrátka nezdar.“
Potkal jsem jednu funny face Hanku (jako by z oka vypadla Mance) a je aprílová…
Nebudu tu zmiňovat K Sera Sera (Co bude – to bude…) by Justin Warfield…
…protože to neví nikdo… žádnej robot ani autentická soul power solární duše… z aprílu.
Irena (typicky dubnového autora, Karla Kryla)
Ač kvete u potoků černé býlí
a ač mi vadí stáří v rendez-vous,
jde chůzí lehčí kroků lesní víly
a září, září, září v úsměvu.
Ač bezjehličné lesy hyzdí rampy
a za mřížemi pláče Aladdin,
hrst kouzla nabere si z jeho lampy,
svěžejší kapradin.
Už zbylo jen pár vět a tráva spálená
a rozbahněná zřídla ve žluti,
chceš hluchým vyprávět, co píseň znamená,
a slepým, co jsou křídla labutí?
Už zbylo jen pár slov
a slza na víčku,
a bez pardonu platí zmýlená,
nad prachem katastrof
zní klapot střevíčků:
svá ústa nabídla ti Irena, Irena, Irena!
Byť vykolejil svět a není síly,
jež díru v lodi zvedá nad ponor,
přec hledáš cestu zpět,
však černé býlí
se vyplevelit nedá: je to mor!
Plá slunce jako vích
nad cestou úzkou,
svět s jepicemi tančí gavottu,
u sloupů morových
začíná schůzkou tep dalších životů!
Už zbylo jen pár slov
a slza na víčku,
a bez pardonu platí zmýlená,
nad prachem katastrof
zní klapot střevíčků:
svá ústa nabídla ti Irena, Irena, Irena!
J
| 
